Klientka za mnou přišla s tématem nízké sebehodnoty. Dlouhodobě o sobě pochybuje, má tendenci cítit se méněcenná a ve vztazích často zažívá pocit, že není dost. V regresní terapii jsme proto zvolily jako vstupní emoci pocit bezcennosti.
Dostáváme se do období, kdy ještě není na světě. Je u maminky v břiše.
Objevuje se tlak na hrudi, strach, zlost. Vnímá napětí. Maminka oznamuje otci těhotenství. Těhotenství je nečekané. Otec reaguje chladně a tvrdě, nepřijímá to tak, jak si maminka představovala. Maminka je zraněná, nervózní, nejistá.
Klientka jako nenarozené dítě to celé prožívá s ní. Cítí smutek, samotu, strach. A hlavně pocit, že není chtěná.
Tak tady se objevuje první zásadní vzorec: „Nejsem chtěná.“
Spolu s ním i podvědomý závěr: „Moje existence je problém.“
Dochází k prenatálnímu přenosu emocí matky, dítě přebírá její bolest i její zklamání z partnera. Už tady se zapisuje hluboký otisk bezcennosti.
O dva měsíce později se situace navenek uklidňuje. Plánuje se svatba. Na jedné straně krok kupředu, na druhé straně pochybnosti, jestli je to správně.
V prostoru je stále nejistota. Jak může život pokračovat, když začátek byl takový?
Tady se objevuje další vzorec: ambivalence a nejistota jako norma.
Radost není čistá. Každý dobrý krok je doprovázen pochybností. Bezpečí není stabilní.
O čtyři měsíce později pocit bezcennosti stále přetrvává. Celé tělo je sevřené. Napětí je rozprostřené po těle, jako základní nastavení.
Tady se vzorec přesouvá z emoční roviny do tělesné.
Sevření a napětí se stávají automatickou obrannou reakcí na svět.
Přichází porod. Nechce se jí ven. U maminky je bezpečí. Venku je neznámo a s ním i otec, jehož odmítnutí už jednou pocítila. Porod trvá dlouho, je tam odpor, strach, nejistota. Nakonec nemá na výběr, musí jít ven.
Tady se ukazuje vzorec odporu ke vstupu do života.
„Venku není bezpečno.“
„Musím být připravená na odmítnutí.“
Po porodu cítí bezcennost dál. Je venku, ale nejistota zůstává. Neví, jak se k ní otec bude chovat.
Přichází první kontakt s otcem. Vidí ho, jak se nad ní sklání. Ani nechce, aby k ní šel. On se jen podívá a bez větší emoce odchází. Jako by se nic nestalo.
Zmatení. Proč mě tedy má? Proč jsem na světě?
Tady dochází k potvrzení původního prenatálního vzorce.
Realita zvenčí potvrzuje vnitřní program:
„Nejsem dost důležitá.“
„Nezáleží na mně.“
A když se vzorec potvrdí realitou, stává se pevnou součástí identity.
Na závěr se objevuje vědomí, že si tento život vybrala, aby se naučila milovat sama sebe. Věděla, že nebude plně chtěná, zejména ze strany otce. Porod byl sice fyzicky v normě, ale emočně zatížený. Otcova absence emocí byla silným otiskem.
Celý příběh tedy ukazuje, že téma sebehodnoty nezačalo až v dětství, ale už v prenatálním období.
V rámci terapie byly zpracovány právě tyto konkrétní otisky, prenatální přenos strachu a zranění matky, program nechtěnosti ze strany otce, tělesné sevření i moment potvrzení bezcennosti po narození. Pracovalo se přímo s těmito vzniklými vzorci a jejich emoční náloží.
Tento proces otevřel a zpracoval samotné kořeny pocitu bezcennosti, které se v regresi ukázaly jako klíčové.
