Téma regrese: Události s dcerou

A hodilo mě to úplně na začátek.

Ležím na posteli, sotva jsem zjistila, že jsem těhotná, je mi hrozně zle, nemůžu ani stát, už jsem několik dní do sebe nedostala absolutně nic, je to fakt šílený, cítím se hrozně, lituju sama, stavím se do role oběti, ptám se proč se zrovna tohle muselo stát mně, proč mají všichni celkem normální těhotenství a já musím zažívat tohle. Mám vedle sebe lízátka se zázvorem, trochu pomůžou, ale stejně to není nic moc. Stejně se nemohu zvednout, protože při každém pohybu je mi zle ještě víc. Přichází se podívat tchán, neví, že jsem těhotná, bože, co zase otravuje, proč mu to neřeknu, proč mu to neřekne manžel a vůbec, proč mě manžel v té posteli ignoruje? To jsem pro něj úplně neviditelná? Cítím se dost bezcenná. Cítím tlak v žaludku. Frustrace, velká. Je to každý ráno, každý den. Už jsem fakt unavená. Proč mi nikdo nepomůže, všichni mě litují, ale nikdo nepřijde s nějakou pomocí okolo. To je nezajímám? Jak vlastně budu milovat to dítě, když nikdo nemiluje mě?

Porod

Jsem na porodním sále, zvracím do emitní misky, mám opravdu velké bolesti, chci ať už to skončí, nenávídím to, nechci to, nechci rodit, nechci tu bolest, nechci s tím mít vůbec nic společného. Dávají mi kapačku s oxytocinem, přijde taková šílená bolest, že já už nemůžu, nezvládnu to, jak se mám soustředit na tlačení, když mě pořád něco vyrušuje? Doktorka na mě skočí, zatlačí mi na břicho, musím se bránit, musím se zachránit, teď nemůžu rodit, teď musím bojovat za sebe. Hlavička už je venku. Kam ji nesou? Chci ji mít u sebe. Co jsem vlastně porodila? Co se stalo? Nedokážu to vůbec pochopit.

Jsem hrozně vyčerpaná, vlastně si to dítě nechte, protože já nemůžu. Nemůžu se postarat ani sama o sebe, natož o dítě, nechci ho teď, chci jen spát. Kvůli ní to všechno tak bolelo, tak ať mě teď nechá být. Vezou mě na pokoj na šestinedělí, nic mě nezajímá, hlavně ať mě nechájí spát, proč mě budí s nějakým kojením, ať jí dají lahvičku proboha, já teď opravdu nemůžu. Nemůžu se postarat ani o sebe, jsem vyčerpaná, nemůžu stát, musím se nejdřív o sebe postarat. Ať si ji odnesou. Nechci ji tady, nebo mi bude ještě hůř. 

Doma

Nejde mi kojit, nechce se přisát, ach bože další problém. Předtím to šlo, tak proč teď sakra to nejde? To jsem tak neschopná, neumím nakojit ani vlastní dítě. Ostatní to zvládli, proč já bych to zvládnout neměla. Pomoc? Cože? Tu já nepotřebuji. Jenže ona nechce ani lahvičku, to teď sakra umře hlady? Co jsem to za matku? To je příšerný. 

Přijela laktační poradkyně. Poradila kontakt kůži na kůži. Dobře, tak si teda sednu, zkusím to, vše ostatní počká, po 3h ležení, funguje to, přisála se a pije. Jsem šťastná, cítím opravdové štěstí toho, že jsme to zvládli, snad už bude dobře. 

Událost bylo nutné opakovat 4x, pokaždé se něco uvolnilo, nejprve emoce, po té i nevolnost. Vlastně se obraz mého porodu a těhotentsví zcela proměnil. Poslední průchod vypadal takto:

Ležím na posteli, usmívám se, už mi není zle. Lížu si své zázvorové lízátka, k těhotenství to patří, je to pro tělo velká změna, nebráním se tomu. Manžel tam oporou je, jen jinak, než jsem si představovala, ale je tam, nikam neodešel. Těším se na miminko. 

Porod

Už vím, co mám dělat, musím se soustředit jen na miminko a na to, co zrovna potřebuje. Nic mě nebolí, ani podbříšek. Cítím jak miminko klesá do porodních cest. Kapačka není potřeba, obraz se změnil, dcera se prostě narodí. A je to krásný. Odnáší si jí, vím, že je v pořádku, je tam s ní manžel. Byl to skvělý porodní tým, nějak jsme to zvládli. Už nejsem vyčerpaná, jsem nabitá tou radostí. Nemotá se mi hlava, je to krásný. 

Nechci aby dceru někam odnášeli, chci s ní jen ležet v posteli, neobtěžuje mě. Užíváme si to. 

Doma

Nejde mi dceru nakojit, no při nejhorším bude pít z lahvičky, to se prostě někdy stává a je to v pořádku, vím, že to nějak vyřešíme. Po příjezdu LP mám radost, zvládli jsme to všechno, jsem šťastná, mám všechno, co potřebuji.

Bylo pro mě opravdu zajímavé zjištění, že jsem se vlastně porodu velmi bránila, kontrakce jsem brala jako překážku, proto to bylo dlouhé a téměř nepostupujicí. Dalším překvapením pro mě bylo nepřijetí dcery, vůbec jsem si to neuvědomovala, že to bylo až takhle náročné, vím, že tam ta láska nepřišla hned, ale netušila jsem, že se jednalo přímo o odmítnutí, které potom ovlivnilo další fungování. Nyní jsem ráda za možnost přijetí a zpracování, je to něco, co jsem si nepřipuštěla, že by mohl být vůbec problém.

Více info na mém instagramu nebo facebooku.

Nenech si uniknout žádný příběh, stačí se zaregistrovat zde.

Při registraci je možné získat slevy, nebo pravidelné kolektivní výklady. 

Můj příběh z regrese

Ze všeho nejdřív začnu jedním ze svých příběhů. Okolo mě se docela dlouho motalo jedno nepříjemné téma a tím je zneužívání. Toto téma je pro mě dost citlivé, ačkoliv se mi nikdy v tomto směru vlastně nic nestalo naštěstí, přesto mi vadí o něm mluvit. Pokud se objeví klientům v regresi, je mi to také nepříjemné. V posledních dnech mě to téma dohánělo i ve snech. Rozhodla jsem se na to podívat hlouběji.

Ocitám se v roce 1543, mám pocit, že jsem Indka, jsem svázaná v řetězech, někde ve sklepních prostorách. Mám pocit, že jsem se tam narodila a nikdy jsem nezažila nic jiného. Jsem sexuální otrokyní, brzy mě prodají vlivnému muži, mám strach, nevím ke komu půjdu a nevím, co se bude dít. Mám takový strach, že cítím i nevolnost, je mi špatně od žaludku. Odváží mě, nějakým povozem. Ten muž už na mě čeká, veze si mě domů. Chová se ke mně jako kus hadru, já se ale jako hadr necítím, protože jsem ráda, že si mě aspoň někdo konečně všimnul. A že se mnou někdo mluví, ikdyž vulgárně, já mluvit neumím. Má mě pouze jako někoho, koho může ponižovat, týrat a opakovaně zneužívat. Vydržela jsem v jeho domě týden, jsem jím znechucená, ale beru to jako tu lepší část života. Nemohu se ho dotýkat, nejlépe se na něj ani nedívat, jsem pro něj jen špína. Říkám si, že si stejně asi víc nezasloužím, že mi tohle má stačit, měla jsem se vlastně hůř. Vždycky si jen užije a odhodí, každý den to stejné. Nakonec po týdnu při zneužívání přitvrzuje, začne mě škrtit, sotva lapám po dechu. Těžko se mi mluví. Ztrácím vědomí. Jsem mrtvá. Než odejdu do světla, mám strach, co bude dělat dál s mým tělem, snaží se mě probudit, polévá mě vodou, fackuje mě. Když nereaguju, naposledy zneužije mé bezvládné tělo. Pak odejdu do světla.

Tuto situaci přehrávám pořád dokola, celkem čtyřikrát, energie se postupně uvolňuje, cítím čím dál méně pocitů i fyzických projevů. Až je mi to nakonec jedno. Krátce po regresi jsem docela otřesená, co se to vlastně stalo a že moje duše prožila zrovna tohle. Asi po 3 hodinách dochází k uvolnění, úzkost, která mě poslední dny provázela je pryč. Uvědomuji si, že mám v životě problém si dopřát „víc“, jako bych si to nezasloužila. Toužím po svobodě a nezávislosti, ale mám hrozný strach odejít ze systému, nedovolím si to. Přijde mi, že tato událost mi měla spíše ukázat, jak moc ta svoboda je důležitá, měli bychom si ji dovolit, když můžeme a nenechat se omezovat svými limitujícími přesvědčeními. Těším se jaké uvědomění mi to přinese v dalších dnech.

Více info na mém instagramu nebo facebooku.

Nenech si uniknout žádný příběh, stačí se zaregistrovat zde.