Moje cesta uzdravením

Stejně jako mateřtsví mi pomohlo otevřít moje dary, tak stejně tak i své stíny a s porodem přišly každodenní úzkosti, pocity viny, pocity selhání, manželská krize, potřeba mít vše pod kontrolou, potřeba pořád narovnávat všechny ostatní, protože ve mně chyba není. Téměř  každodenní hádky, pláč, řev. Až to jednou prostě muselo skončit. 

Všechno začala okolo podzimního slunovratu r. 2022, byla jsem už zoufalá ubrečená máma, která hledala jakékoliv vyřešení a pomoc pro svoji dceru. Tehdy mi kamarádka doporučila kraniosakrální terapii. Samozřejmě při objednávání a dotazu, co chceme vlastně řešit, jsem se rozbrečela, takže mi bylo doporučeno začít nejdřív se mnou. Do té doby mě vůbec nenapadlo, že mám nějaký problém a naopak jsem si přišla ještě více jako neschopná matka, ignorovala jsem svoje úzkosti, protože je spoustu lidí, kteří jsou na tom daleko hůř a i tak to všechno zvládají. Pořád jsem si něco vyčítala, ty výčitky mě už úplně ubíjeli. Ale já si to prostě nepřiznala, žila jsem v tom, že to tak je v pořádku a že to jednou přejde.

V daný den jsem podstoupila kranio já i dcera, nikdy jsem nezažila takové hloubkové uvolnění, takový pocit uklidnění jsem si už ani nepamatovala, kdy jsem naposledy prožila. Efekt tam byl cítit fakt jako hned. Byla jsem určitě klidnější. Samozřejmě ale přišlo velké fyzické čištění, večer hned potom jsem začala zvracet, nemohla jsem nic sníst, druhý den už ani vypít aniž bych neměla hroznou bolest žaludku, asi po týdnu se s lékařskou pomocí problém vyřešili, když se vyřešila tahle fyzická stránka, tak asi po 14 dnech nastala úleva, hodně velká. Dcera se sice moc nezklidnila, ale mě to bylo jedno. Dokázala jsem řešit věci fakt hodně v klidu, nepoznávala jsem se a bylo mi fakt dobře.

Bylo mi terapeutkou doporučené podstoupit kranio ještě minimálně jednou, takže jsem se objednala asi za 3 měsíce znovu. Podstoupila jsem konkrétně metamorfní techniku. Prožila jsem si znovu svoje narození. Tento proces mi pomohl pochopit, proč jsem si vybrala takový život, proč jsem si vybrala svoje rodiče a pomohlo mi to i s odpuštěním rodičům. Zase to navodilo pocit uvolnění a tentokrát tam přicházelo i uvědomění, co chci na sobě změnit, ale změnu jsem ještě tak nějak nedokázala na sobě udělat. Cítila jsem se ale fakt moc dobře, věřila jsem, že už nebudu muset nic dalšího podstupovat.

Na začátku roku 2023 jsem cítila potřebu znovuobnovy. Ten rok jsem se snažila chodit pravidelně, protože kdykoliv to bylo nějakou delší dobu bez toho, tak se úzkosti znovu vracely.

Přišlo léto, moje nejhorší léto za dobu mateřství, byla to fakt katastrofa, pořád jsem si říkala, že nesnáším být matkou, děsil mě každý den, děsilo mě každé ráno co zase přijde, potřebovala jsem být sama, ale nedokázala jsem si ten čas sama na sebe udělat. Nechtěla jsem dceru nikomu dát, pokaždé když s někým byla, její záchvaty se ještě zhoršily, takže začarovaný kruh. Taky jsem měla pocit, že ji někdo řekne něco nevhodného, protože její výchova byla náročná a já se rozhodla jít trochu jinou cestou. Potřebovala jsem mít vše dokonalé, jenže od dokonalosti to bylo opravdu hodně daleko a to mě ničilo. ¨

Po tomto létu si mě přivolalo Access Bars, říkala jsem si, že po kranio se ty úzkosti stejně vrací, tak je potřeba vyzkoušet i něco jiného. Metoda byla rychlá a efektivní. Což mě vyhovovalo i kvůli hlídání, že to nebylo tak na dlouho.

Tohle všechno ale obsahovalo jen uvolnění, já sama na sobě aktivně nijak nepracovala, prostě přišla úzkost, já se objednala buď na kranio nebo na barsy, ty to uvolnily, ale já nebyla připravená se sebou něco aktivně dělat, něco měnit, měnit nějak svůj životní styl, nebo svoje postoje, to přicházelo max. ve výchově, bylo to pro mě prioritou, takže na zbytek nebyl tak nějak čas. Pořád to bylo jen o tom, že když budu já v klidu, bude v klidu celá rodina. Jenže prostě můj čas pro sebe tam byl stejně na posledním místě, udržovala jsem se akorát v klidu, nic to neřešilo. Protože jsem plnila potřeby všech ostatních jenom ne ty svoje.

Na začátku roku 2024 jsem podstoupila opět Barsy, které nechci říct že nepomohly, ale spíš spustily něco, co už potřebovalo ven. Co už nešlo ignorovat. Úzkosti se po nich ještě zhoršily, měla jsem hrozné pocity viny, z každého kroku, který jsem podle sebe udělala špatně a stačilo mi opravdu málo, například i  jen to, že jsem nedokázala uspat dítě do 5 minut (nečekaně) a hned jsem bouchla. Byla jsem pořád nervózní fakt z každé minuty, co se stane, za vším jsem viděla katastrofu. Zkrátka se vyvalilo úplně všechno na povrch, co jsem do té doby odkládala a ignorovala, brala jsem to tak, že tyhle pocity jsou špatné, přitom byli jen ukazatelem na čem pracovat.

Přišel na řadu psycholog, potřebovala jsem tyto věci v sobě pojmenovat, s někým si o tom promluvit, vyhledat prostě pomoc, která mi i řekne jak třeba pracovat s dcerou. Přiznám se, že tato cesta mi pomohla asi nejméně, narazila jsem asi na špatného psychologa, který mi pokaždé jen zopakoval to, co jsem mu řekla, vyslechl, ale nijak mi nepomohl s těmi emocemi pracovat. V tu chvíli jsem pochopila, že mi prostě nikdo nepomůže, dokud se k tomu aktivně sama nepostavím a nezačnu prostě opravdu bojovat.

V březnu r. 2024 jsem si kladla důraz na to, abych každý den měla čas pro sebe, minimálně 30 minut v přírodě, nikdy předtím jsem tohle nedělala, když jsem byla sama, vždycky jsem buď uklízela nebo pracovala. Ale nikdy jsem si nedovolila být ve spojení sama se sebou. Bylo to hrozně náročný, nechat vše za sebou, od nehotového a prostě jít, myslela jsem si, že co na tom bude,  vždyť prostě jen půjdu ven. Příležitost se ale naskytla v době, kdy právě byl barák jak po výbuchu, dítě na to nebylo úplně připravené na nějaké odloučení, ale ve mně už to bylo nastavené, teď nebo nikdy. Tak jsem šla, na louku, první 3 dny jsem jen brečela, potřebovala jsem to jako sůl, být jen sama se svými emocemi a přišla ta pravá úleva, větší než po jakékoliv terapii, protože to bylo aktivní, vycházelo to ze mě, protože já sama chtěla změnu a chtěla jsem ji vědomě, už jsem o tom jen nemluvila, ale už se to dělo. Už jsem na to byla připravená.

Duben r. 2024 – jogový retreat. Jela jsem tam se slovy, jedu si odpočinout, ale pobyt byl pro mě velmi transformační a dost vyjití z mé komfortní zóny, jela jsem někde sama, bez nějakého doprovodu. Ubytování jsem sdílela se ženami, které jsem nikdy předtím neviděla a taky bych tento krok nikdy předtím neudělala. Pobyt byl velmi očistný, naučila jsem se meditovat, probudila se tam láska k joze a tím se nastartoval kolotoč, který se ještě nikdy neskončil.

Po pobytu jsem každý den meditovala a cvičila jogu, nešel přes to vlak, prostě to byla moje vyhrazená půl hodinka, na úkor něčeho, co vždycky počká. Udržovala jsem se v psychické pohodě a pak jsem s meditacemi začala experimentovat trochu, nebo spíše poznávat ten svůj vnitřní svět, co všechno vnitřním zrakem dokážu vidět, jak dokážu probudit energii v sobě, vyřešit si emoce apod. Dařilo se mi to vše udržovat, ale přesto mi něco chybělo.

Na podzim r. 2024 jsem podstoupila regresní terapii, špatně vedenou, ale i tak, to mělo svůj smysl a význam. Ukázaly se mi události, kde mě pořád někdo honil, zabíjel za to jaká jsem, byla jsem upálena za čarodějnictví apod. Tyto události jsme nezpracovávaly, jsou otevřené vlastně dodnes, až někdy bude čas, možná se k nim vrátím a zpracuju, nicméně, zatím mě to nějak neovlivňuje a spíš mi to pomohlo pochopit, kdo jsem, kdo je ta moje duše, že taková byla vždycky, že se za to dříve trestalo, dnes už je doba jiná. Pomohlo  mi to se hodně přijmout, neodmítat ty své dary a dovolit si je prožívat  bez toho, aniž bych si přišla divná.

Během r. 2024, i přesto že  byl náročný, tak byl hodně zlomový, byl o poznání sama sebe, manželská krize se už uvolňovala, dařilo se mi více přijmout své dítě a lépe s ním komunikovat. Lépe jsem chápala i okolí, dokázala jsem spoustě lidem odpustit, ale taky některé lidi z toho života opustit. Proměnili se přátelé, s někým už jsem si přestala rozumět, někdo se měnil spolu se mnou a bylo úžasné tu cestu sdílet.

I přesto, že už jsem mohla úspěšně prohlašovat, že už se cítím opravdu šťastně a spokojeně a dokážu ho prožít na plno, ikdybych seděla jen s rodinou na gauči a nedělali jsme nic, nepotřebovala jsem tolik hmotný svět abych byla opravdu šťastná, našla jsem to štěstí v sobě. Přesto cesta uzdravováním nekončí.

Během léta, kdy dcera byla u babiček jsem si dělala regrese sama sobě, jedno z témat bylo právě těhotenství a porod, i přesto, že to nebylo nějak silně traumatizující během regrese jsem sama byla překvapená, že tím, že to nebylo úplně sluníčkové, tak jsem i přesto dceru z nějakého důvodu odmítala a brala ji jako vetřelce, který mi toto vše způsobuje. Od té doby se uvolnila dost energie i mezi námi, pouto je určitě hlubší a já mohu říct, že si mateřství konečně užívám, bylo to něco, co mě hodně trápilo. Jsem překvapená, až jak moc ta láska mezi námi může být.

Červenec 2025 – KAP – zase se otevřela nějaká další část mě, tentokrát hodně oblast dutiny ústní, tedy odvaha říct svůj názor, stát si za sebou. Po aktivaci mě čelist dost pořád bolela asi týden, spustila se hrozná rýma, která i celkem dlouho trvala. Přišlo ale velké uvolnění a zesílila se moje citlivost. Čelist mě ale pořád bolela, volala si o pozornost, v meditacích se samovolně pohybovala, jazyk jsem měla stažený.

Takže přišlo v srpnu na řadu ještě kraniosakrální ošetření dutiny ústní, kdy ty ústa na to vyloženě čekali, až se to tam uvolní. Při terapii jsem měla pocit, jako když vyskakuju z těla, jako kdyby odcházel ten hrozný strach z toho, kdo jsem a už se nemusím skrývat.

Tyto dvě poslední věci mi hodně pomohly přijmout svoje ženství, hodit se do jemné ženské energie, pomohli mi opravdu tím životem plynout. Cítím se potom opravdu skvěle a sebevědomě. Také ustávají fyzické projevy, jako problémy s menstruací, s PMS, nevolnosti bez důvodu. Pomohli mi udržet svoje dobré návyky, na které nikdy nebyl prostor.

Těším se jak se to bude projevovat dál, tato cesta určitě nekončí.

Toto není příběh o tom, jak jsem dobrá, že jsem to všechno vlastně zvládla, ale o uvědomění, že nějaká větší změna nepřijde hned a žádá si to opravdu roky práce a aktivního zapojení. Chci aby to bylo také připomínkou, že to, že na první pohled nám něco nepomůže, neznamená, že se uvnitř nás něco nepřetváří samo a výsledek je vidět mnohem později. Vím jak moc je těžké najít motivaci, jít někam znovu, znovu něco řešit pořád dokola, i přesto, že mám zrovna pocit, že nic nepomáhá. Ale já zpětně  nelituju ani jedné minuty, ani jedné koruny, ani jedné špatné emoci, která prostě někdy přehlušila ty ostatní a po terapii to mnohdy bylo ještě horší. Negativní emoce nejsou špatně, jsou jen známka toho, že se nám něco nelíbí a že je potřeba něco řešit a dělat věci úplně jinak, ať už je to životní styl, komunikace, nebo jen práce s emocemi.

Ahoj, jmenuji se Katka a možná si říkáš, jak jsem se k tomu všemu dostala. Upřímně – dovedlo mě sem mateřství.

Moje dcera byla velmi náročné miminko. Plakala téměř neustále a péče o ni by vydala snad za práci pro tři lidi. Neustále jsem hledala příčiny a řešení, proč se to děje, ale nic nepomáhalo. Po dvou letech naprostého vyčerpání jsem se ocitla na úplném dně. Neměla jsem čas na sebe, fyzicky i psychicky jsem byla vyčerpaná.

Zlom přišel, když jsem pochopila, že sebelítost ani hledání chyb v dceři nikam nevede. Začala jsem pracovat sama na sobě. Podstoupila jsem několik terapií, otevřela si svá vlastní traumata a postupně jsem krůček po krůčku nacházela cestu k uzdravení. A právě tehdy se začaly otevírat i mé dary.

První byly karty. Přitahovala mě jejich energie i tajemství, které v sobě nesly. Začala jsem s obyčejnými vzkazovými kartami, tahala si je pro sebe a svůj den. Brzy mi to ale nestačilo. Přišly ke mně andělské karty – moje první vykládací. I když jsem tehdy ještě moc nedůvěřovala svým darům, nabídla jsem, že někomu vyložím třeba na vztah. Nečetla jsem si o tom nic, jen jsem vzala karty do ruky – a měla pocit, jako by jimi mluvilo něco vyššího. Výklad seděl a paní byla nadšená. A od té chvíle se rozjel vlak, který už nejde zastavit.

Později si mě přivolala i regresní terapie. Byla to poslední skládačka, která mi pomohla pochopit, kdo skutečně jsem a co mám přinášet dál. Prošla jsem kurzem a dnes ji mohu nabídnout i vám.

Více na mém instagramu nebo facebooku.